Søren Kierkegaard

15. březen 2009 | 23.15 |
› 

V duchovním smyslu je možné všechno, ale ve světě konečném jsou mnohé věci nemožné.

Nekonečná rezignace je posledním stadiem před vírou; kdo tento pohyb nevykonal, nemůže uvěřit.

Víra není bezprostřední popud srdce, nýbrž paradox života.

Mé věčné vědomí je má láska k Bohu a ta je mi nade vše.

Vírou se ničeho nevzdávám, naopak vírou všechno získávám, a to ve smyslu slov, že ten, kdo má víru jako zrno hořčičné, může i hory přenášet.

Nikdo nesmí lidem namlouvat, že víra je malá a snadná věc; je to naopak věc ze všech nejtěžší.

Tomu, kdo se dal úzkou cestou víry, neporadí nikdo a nikdo mu neporozumí. Víra je div, ale přece z ní není nikdo vyloučen, neboť všechen lidský život se soustřeďuje ve vášni, a víra je vášeň.

Bůh požaduje absolutní lásku.

Zahloubá-li se člověk sám do sebe, ze všeho nejdříve objeví sklon ke zlu.

Těžké je nalézt toho, komu bychom se mohli oddat, ale nevýslovně těžší je nemoci se oddat.

Kdo miluje Boha, nepotřebuje ani slz, ani obdivu, v lásce zapomíná na utrpení, a zapomíná na něj tak dokonale, že mu na bolest nezůstane ani nejmenší vzpomínka - leda by mu ji připomněl sám Bůh.

Smutek je ve skutečnosti založen na tom, že čestně a bez podvodů odráží čistě lidským způsobem, jaké je být dítětem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře