Muž a žena - Larry Crabb

12. únor 2009 | 06.32 |

Muž a žena -  Larry Crabb


V úsilí o dobré manželství se nedostaneme příliš daleko, jestliže nepochopíme, že tím nejdůležitějším není náprava poškozeného vědomí naší identity a uzdravení ran v našem srdci, nýbrž že je nutné zabývat se rafinovanou a tvrdošíjnou oddaností našim vlastním zájmům. Skutečným ničitelem manželství a lásky je náš egocentrismus.

citáty z knihy:

Naprostým hříchem je, když se stavíme do středu světa, kam patří Bůh. To je v podstatě definice hříchu.

Musíme se zabývat naším společným problémem egocentrismu, a to tak, abychom se stále více proměňovali v lidi orientované na druhé.

Dělejte, co požaduje láska.

Všichni žijeme s bolestnými vzpomínkami a myšlenkami.

Kdyby lidé doopravdy věděli, kdyby mohli cítit všechno, čím procházíme a jak těžké někdy je nevzdat to, pravděpodobně by nás obdivovali pro naše dobré vlastnosti, které se nám nějak  daří rozvíjet uprostřed těžkostí.

Být pochopen je naší nejhlubší potřebou.

Brzy si uvědomíme, že nás stejně nikdo doopravdy neposlouchá a izolujeme se v tichu nepochopení.

Manželé mají žít spolu, spát spolu, jíst spolu, utrácet peníze spolu, odpočívat společně, bavit se společně, vychovávat děti společně, uctívat Boha společně, čelit konfliktům společně.

Být spolu, sdílet spolu život má být jedinečnou radostí manželství.

Všichni si vezmeme někoho chybujícího a sobeckého.

Někdy nezralé štěstí lásky líbánek přejde v rostoucí vztah mezi lidmi, kteří si svých chyb všímají více než chyb svého partnera, které jejich vlastní sobectví znepokojuje víc, než partnerovo a pro které je prioritou stát se lepšími společníky. Ty tvoří skutečně skvělá manželství – taková jsou vzácná.

Chceme mít pod kontrolou, jak prožíváme život.

Většinou se nám daří pěstovat iluzi, že si své osobní blaho můžeme vybrat, a pokyny pro křesťanský život mají někdy sklon podporovat představu, že pokud budeme jednoduše dělat, co se nám říká, náš život bude vypadat tak, jak si to přejeme.

Egocentrismus je pro nositele Božího obrazu stejně morálně špatný, jako rakovina fyzicky nemorální pro lidské tělo.

Křesťanský život se nemůže rozvíjet bez prohlubujícího se vědomí toho, co jsme poprvé uviděli při svém obrácení.

Jak mohu uniknout soudu za to, že jsem tak sobecký?

Člověk by měl uvažovat o tom, jak veliká část jeho jednání je ve skutečnosti zaměřena na uspokojení jeho vlastních zájmů.

Manželství je jeviště, na kterém lze světu předvádět skutečnou lásku.

Zlost je emoce, která toho odhaluje příliš mnoho na to, aby ji bylo možné zvládnout popřením jejího rozsahu nebo nalezením její příčiny v někom jiném, což jsou dva přirozené způsoby, jak se s ní nakládá. Zlost nám o nás samých říká něco, co zasluhuje pozornost a co bude nutno odhalit a změnit, než budeme moci pokročit na cestě k zralé lásce.

I jen letmý pohled pod povrch zloby stačí na to, abychom viděli, že většina vzteku, který cítíme, když se nám děje něco špatného, vyrůstá z egocentrismu.

Problémem nás všech je, že svá selhání ve vztazích tvrdošíjně považujeme za pochopitelné chyby, a nikoli za neomluvitelně sobecká rozhodnutí.

Dobré vzájemné vztahy vyžadují, abychom si přestali omlouvat veškeré své sobecké počínání.

Pokud křesťanští učitelé neponesou známky zlomenosti, jejich učení nebude vyzdvihovat milost.

Zlomenost nad vlastních hříchem je nutný krok na cestě, kde se člověk učí milosrdně milovat.

Egocentrismus nezničí ani povrchní pohled na hřích, ani hloubkový pohled na vnitřní poškození..

Toužíme být dotýkáni a cítit přítomnost někoho druhého.

Bolest z něčí nelaskavosti cítíme hlouběji, než radost ze soucítění druhého člověka.

Počátkem pokání je vědomí Boží milosti.

Všechny naše problémy ve vztazích pramení z jednoho místa – ze špinavé studny sobectví.

Naší největší potřebou je odpuštění, že jedině Boží zákon má moc zatřást s našimi výmluvami a že ke změněně dochází jedině v kontextu naděje.

Naší největší potřebou je odpuštění.

Dokud neuvidíme egocentrismus jako základní překážku na cestě k zralému křesťanství životu, kterou nemůže odstranit ani moralistické úsilí, ani osobní růst, budeme své síly dál vynakládat na řešení menších problémů. Místo abychom směřovali k pochopení, jak nás Bůh skutečně může proměnit v lidi se zájmem o druhé tak, že nám nejdříve odpustí naše sobectví a tím v nás podnítí hlubokou radost, která přežije jakoukoli krizi, staráme se víc o to, jak změnit bolestivé věci v našem životě.

Všichni trpíme. Jsme určeni k životu v mnohem lepším světě než v tom, který teď obýváme.

Rozdíl mezi zbožnými a bezbožnými lidmi nespočívá v tom, že jedna skupina nikdy netrpí, zatímco druhá ano, ani v tom, že jedni hovoří o větším štěstí než druzí. Rozdíl je v tom, co lidé se svým utrpením dělají. Buď dělají to, co je přirozené: používají svou bolest k ospravedlňování svých sobeckých snah o její zmírnění, při čemž  je více než důsledky tohoto jednání pro druhé zajímá to, zda jim samotným je dobře -  nebo dělají to, co přirozené není: používají svou bolest k lepšímu pochopení a povzbuzení druhých a zoufale lpí na Pánu, v očekávání vysvobození a v zaníceném odhodlání konat jeho vůli.

Je tak snadné všechen svůj zájem soustředit na sebe. Je to tak přirozené.

V každém okamžiku se od nás vyžaduje naprosto nesobecký postoj, ať již v přítomnosti milujícího přítele nebo nevěrného partnera. I ten nejmenší kompromis s čistotou ruší veškerou naději na přijetí Bohem.

Nikoli naše snaha více milovat, nýbrž Boží odpuštění je základem všeho dobrého, co přinášíme do svých vztahů.

Bůh nám nedává měřítka především proto, aby nás naučil, jak žít, nýbrž proto, aby nás přesvědčil, že je nemůžeme splnit.

Boží zákon vyjadřuje Jeho charakter.

(2 pt 3,9)

3,9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Boží trpělivost umožňuje, abychom svůj hřích pochopili ještě důkladněji a naučili se hlubší rovině pokání a radosti.

K tomu, kdo odsuzuje, se nikdo neobrací.

Jakmile pochopíme rozsah Božího soudu, naše touha po odpuštění se stává doslova tou nejsilnější tužbou našeho odsouzeného srdce, která všechny menší tužby po rozkoši, slávě nebo jen lidské společnosti vytlačuje ven.

Ten, kdo zcela odsuzuje, je týž, kdo zcela odpouští.

Z Jeho lásky se nemůžeme těšit, dokud nás nejprve nezdrtí váha jeho svatosti.

O Jeho odpuštění máme zájem, až když vidíme, že ho potřebujeme.

Když se ve svém hříchu setkáme s Bohem v jeho milosti – je to ten největší zdroj změny.

Když více, než po čem jiném toužíme po odpuštění, učíme se odpuštění oslavovat jako základ svého života. Jeho milost – nikoli naše úsilí – se nám stává vším.

Základní hnací silou veškeré změny od egocentrismu k zájmu o druhé je vděčné poznání Boží milosti.

Rozumně se sebou promluvit během krize může utišit úzkost. Ale jen jedna síle nás může posunout směrem k radikálně nesobeckému charakteru Ježíše Krista: oslava odpuštění.

Je příliš snadné zachovávat ve vztazích řád na úkor citu. Řád ve všem včetně manželství, je nutný a dobrý, ale biblický řád spíše podporuje než otupuje naši radost ze sebe navzájem.

Uvědomění si, že nikdy nedosáhneme takové zralosti, abychom už nepotřebovali odpouštějící milost, je základem veškerého našeho dozrávání.

Naši vděčnost za vykoupení nesmí nic vytlačit.

Zájem o druhého, ten nejklíčovější prvek v budování manželství, se rozvine jen tam, kde muži a ženy hodnotí odpuštění jako nejnutnější součást svého života.

Pravé štěstí nemůže existovat bez osobního vztahu.

Chceme se cítit s někým spojeni, sdílet se s někým, kdo nám rozumí a kdo o nás stojí, být s někým, kdo nás nechá odložit starosti a relaxovat. Je nám tak dobře, když se můžeme těšit z toho, kým jsme, v přítomnosti někoho druhého.

Dobrý vztah je takový vztah, který nám poskytuje to, co potřebujeme k tomu, abychom se cítili šťastní.

Dva tvoří společnost a tři dav.

Učení o trojici nám říká, že nejvyšší skutečností je osobní vztah a že charakteristickým rysem pravého vztahu je zájem o druhého.

K přechodu od prvořadého zájmu o mě k zájmu především o druhé nikdy nedochází přirozeně, a ani není v mé moci dosáhnout ho pouhým úsilím.

Odpuštění je naprostý opak všeho, co lze brát jako samozřejmost. Nic není méně samozřejmé než odpuštění.

Problém je, že více cítíme reálnost svých zranění než skutečnou existenci svého hříchu.

Všechno co děláme, má hluboce osobní program. A tyto programy jsou utvořeny naším odhodláním přežít ve světě, který nás zraňuje a uráží. K posvěcení patří upustit od každého programu, který směřuje k obnovení nebo rozšíření naší vlastní neposkvrněnosti, a hledat Boha nikoli s naší neporušeností, ale s jeho slávou, s důvěrou, že jeho program zahrnuje i uspokojení každé touhy v našem srdci.

K tomu, abychom mohli růst ve skutečnosti svatosti, v sobě potřebujeme pěstovat trvalou citlivost na egocentrismus.

Existujeme pro boha. On neexistuje pro nás.

Počátkem evangelia je poselství soudu a jádrem evangelia je odpuštění skrze Kristovu prolitou krev.

Jsi ochoten prozkoumat kvalitu svých vztahů, aby sis osvojil víc pokory, která je potřebná k slyšení Božího poselství?

Pokud na tuto otázku odpovíš kladně, následují dvě další. Za prvé, uvědomuješ si, jaký vliv máš na druhé, kteří tě dobře znají? Za druhé, do jaké míry jsi ochoten přijmout zpětnou vazbu o svém vlivu na druhé a považovat ji za životně nutnou pro tvé duchovní zdraví?

Nedostatek zájmu o to, co si o nás druzí myslí, není projevem osobní síly, nýbrž umíněné arogance.

Když se naučíme projednávat otázky s odzbrojující pokorou, povede to k smysluplnému dialogu.

Tím nejdůležitějším, co můžeme se svým životem udělat, je vstoupit do vztahu a rozvíjet ho, nejdříve s Bohem a pak s lidmi.

Dobrý vztah je takový, v němž každý bez ohledu na cenu užívá svých zdrojů především k rozvoji blaha druhého člověka, a ne jen svého vlastního.

Milovat neznamená přát druhému člověku dobro, ale nést břemeno druhého člověka; tj., nést to, co je pro vás nepříjemné a co nenesete ochotně.

Vztahy mají nevratný řád.

Bůh jasně miluje řád (1K 14,33-40)

14,33 Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu,

Jedním z výrazných rysů našeho hříšného lidství je naše schopnost unikat vnitřní bolesti otupováním nervových zakončení naší duše.

Pravá sexualita člověka vychází najevo jen tehdy, když se k druhým chová morálně.

Je zajímavé si všimnout, že když odmítáme autoritu Boha nad svým životem, nechrání nás od sexuální zvrácenosti.

Kořenem hříchu je arogantní ješitnost.

Pravé mužství a ženství se objevuje a rozvíjí jen v rámci nesobeckého přístupu k druhým.

Čím více muž chápe ženu a vede ho duchem podnícené odhodlání být pro ni požehnáním, tím "mužnějším" se stává. A jeho mužství poroste, aniž by si to uvědomoval.

Svou sexuální přirozenost pochopíme a radost z ní budeme mít teprve tehdy, až vezmeme vážně svůj úkol používat svou odlišnou přirozenost k službě druhým.

Mužství a ženství představují všechno, co vychází z muže a ženy, když se nesnaží omluvit svůj egocentrismus, nýbrž činí pokání, kdykoli ho zpozorují, a když se učí přistupovat k druhým jako Kristus, se stále vroucnějším zájmem o jejich blaho.

Žít biblicky ve vztahu vyžaduje odvahu činit riskantní rozhodnutí, která vycházejí z našeho srdce, kdy chceme nade všechno ostatním dávat.

Smysluplným povzbuzením pro muže je žena, která s oceněním a úctou přijímá jeho úsilí zvládnout úkoly života.

Dávejme svým partnerům především to, co jim můžeme dát jenom a pouze my.

Zralé mužství se neprojevuje požadavkem, aby se mu sloužilo, nýbrž silou sloužit a obětovat se pro dobro ženy.

Autorita ve svém základu představuje autoritu sloužit, a nikoli vést.

Žena svému manželovi slouží tak, že mu nabízí úctu bez nároků a že pevně a zranitelně stojí při něm, aby potvrdila jeho mužství.

Máme-li pochopit, co je nejlepší udělat ve chvílích konfliktu,musí nás nejprve přemoci zděšení nad naším egocentrismem a zároveň úžas nad Boží milostí. Teprve pak nás povede opravdový zájem o druhé, s nímž lze moudře naložit.

Bůh manžele nikdy nevede každého jinam. Čekejte na jeho působení.

Muž touží po pocitu úplnosti. Ať již je svobodný nebo ženatý, chce vědět, že se může přiblížit k ženě a mít na ni hluboký vliv.

Žena chce vědět, že nejhlubší oblasti jejího bytí jsou zdrojem silného potěšení pro určitého muže, který k ní tedy bude přistupovat s něhou a dívat se na ni se zalíbením.

Žena touží po zastánci nikoli po tyranovi.

Síla, která se v manželovi probouzí, když si uvědomí tužby své manželky, je mnohem autentičněji mužská než síla, kterou muž projevuje, aby dokázal, že je muž.

Naše sexualita se projevuje ve všem, co děláme.

Úspěch v životě se měří kvalitou našich vztahů.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře