Zdravý vztah k církvi

30. leden 2009 | 08.27 |

Zdravý vztah k církvi

Církev je společenství věřících, kteří vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele. V návaznosti na starozákonní Boží lid jsou věřící povoláni ze světa k společné bohoslužbě, k vzájemnému společenství, k vzdělávání se v Božím slově, k slavení večeře Páně, k službě všem lidem a k světoširému zvěstování evangelia. Církev přijímá svou autoritu od Krista. Církev je Boží rodina; její členové, které Bůh přijal za své děti, žijí na základě nové smlouvy. Církev je společenství víry, Kristovo tělo, jehož hlavou je sám Ježíš Kristus. Církev je nevěsta, za kterou Kristus zemřel, aby ji mohl posvětit a očistit. Až se vrátí jako Vítěz, budou před něj postaveni věrní všech věků, které vykoupil svou krví, bude to slavná církev bez vady a vrásky, svatá a bez úhony.

Církev je jedno tělo s mnoha údy, které Bůh povolává z každého národa, pokolení, jazyku a lidu. V Kristu jsme nové stvoření. Nesmí nás dělit rasové, kulturní, vzdělanostní a národnostní rozdíly nebo rozdíly mezi urozenými a nízkými, bohatými a chudými, mezi mužem a ženou. Všichni jsme si rovni v Kristu, který nás jedním Duchem spojil se sebou a jednoho s druhým; nestranně a bez výhrad si máme navzájem sloužit. Díky zjevení Ježíše Krista v Písmu máme podíl na stejné víře a naději a hlásáme všem jednotné svědectví.

Bůh uděluje všem členům církve v každé době duchovní dary, které má každý člen s láskou použít ve službě pro společné dobro církve a lidstva. Působením Ducha svatého, který obdarovává každého člena podle své vůle, projevují se tyto dary ve schopnostech i služebnostech, které církev potřebuje pro splnění Bohem určených povinností. Podle Písma patří mezi dary Ducha: víra, uzdravování, proroctví, zvěstování, vyučování, spravování, smiřování, milosrdenství, sebeobětavá služba, laskavá ochota pomáhat lidem a povzbuzovat je. Některé členy církve Bůh povolal a Duchem uschopnil pro splnění pastoračních, evangelizačních, apoštolských a učitelských úkolů, potřebných pro přípravu členů k službě, pro vzdělání církve k duchovní zralosti, k podpoře jednoty víry a poznání Boha. Používají-li členové tyto dary jako věrní hospodáři rozmanité milosti Boží, je církev chráněna před ničivým vlivem falešného učení, roste Božím růstem a buduje se ve víře a lásce.

Každý křesťan by měl vědět, jak je pro něj církev důležitá. Také skupina mládeže, by nemělo být jediné společenství, které mladý člověk má. Vedoucí by měli vyučovat a připomínat potřebu církevního společenství v životě každého věřícího a jeho povolání ke službě svým bratrům a sestrám v Ježíši.

Každý člen křesťanského obecenství má mít své určité místo v církvi, ale ne takové, na němž by se sám co nejúspěšněji prosadil, ale to, kde může nejlépe sloužit. V církvi jde o to, aby se každý jednotlivec stal nepostradatelným článkem řetězu. Pouze tam, kde je pevně uchycen i ten nejmenší článek, bude řetěz neroztržitelný. Obecenství, které dopustí, aby v něm byli nevyužití členové, zanikne. Proto je dobré, když každý jednotlivec v obecenství  obdrží určitý úkol. Ve chvíli pochybností pak bude vědět, že není neužitečný a nepotřebný. Každé křesťanské musí vědět, že nejen slabí potřebují silné, ale že ani silní nemohou být bez slabých. Vyřazení slabých způsobí smrt obecenství.

První služba, kterou je povinen jeden druhému v obecenství prokazovat, spočívá v naslouchání. Jako láska k Bohu začíná tím, že slyšíme jeho slovo, tak i láska k bližnímu začíná tím, že se učíme naslouchat. Kdo nedokáže naslouchat bratrovi, brzy už nebude naslouchat ani bohu a bude před Bohem stále jen mluvit.

Druhá služba je ochota k účinné pomoci. Nejprve se tím míní prostá pomoc v maličkostech a vnějších záležitostech. Pak se tato služba vztahuje také na vzájemné nesení břemen – přijímaní jeden druhého a pomáhání si v duchovním růstu a v zachování obecenství.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře