Duchovní rodičovství

30. leden 2009 | 08.15 |

Duchovní rodičovství

Duchovnímu rodičovství se někdy také může říkat "Učednictví" - proces, kdy se méně zkušený věřící učí od zkušenějšího a nechává se jím vést. Apoštol Pavel vysvětluje vztahy mezi věřícími jako vztahy v rodině.

Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.

                                             1. List Tesalonickým 2,11-12

Ti, kdo chtějí být na tomto světě plodnými křesťany, musí s láskou nést odpovědnost za své dítě. Být duchovním rodičem není lehké. Staráme-li se o duši, která má žít věčně, stojí to hodně lásky a poslušnosti. Když od Krista tento úkol přijmeme a začneme rozvíjet výchovný rodičovský vztah s novým věřícím, často s námi takový vztah poroste celý život a přejde do vyspělé spolupráce. 

Jako duchovní rodiče neseme čtverou odpovědnost:

-         milovat

-         živit

-         chránit

-         vychovávat

85pt; line-height: 150%;" class="MsoNormal">

Láska je vztah jednoho člověka k druhému, skrze který jsou uspokojovány ty nejhlubší lidské potřeby, ať už za jakoukoli cenu. Láska k druhým nás také zavazuje k tomu, že jim musíme umět připomenout jejich chyby a problémy.

Své děti rodiče musí živit. To je také odpovědnost rodičů duchovních. Novorozeně je nejdříve krmeno druhými; když povyroste, může jíst samo a nakonec v dospělém věku živí i druhé. Jedním z prvořadých vychovatelských zájmů je naučit učedníka, aby uměl živit Božím slovem sám sebe a postupně mohl živit druhé.

Ztišení s Bohem

Ztišení znamená naučit se pravidelně číst Bibli a modlit se. Všichni lidé, kteří nějak Bohu sloužili a měli s ním živý a intenzivní vztah kladli veliký důraz na chvíle ztišení. Bůh není závislý na tom, zda-li se modlíme pravidelně či nepravidelně. My sami takové chvíle potřebujeme. Tento čas je důležitý pro náš duchovní život. Jako naše tělo potřebuje neustále dýchat, tak i náš duchovní život musí být každodenně sycen. Takovéto sycení se nejlépe uskutečňuje právě v osobním ztišení. Podobně, jako naše tělo strádá, když nepřijímá potravu, tak i duchovní život bude strádat, pokud nebude pravidelně sycen. Naše ztišení před Bohem je výrazem a projevem našeho vztahu k němu, výrazem toho, zda-li jej opravdu milujeme. Naše láska k Bohu se musí někde projevit. Při rozhovoru s Bohem, v každodenní osobní modlitbě začíná praktický křesťanský život. Ke ztišení si musíme určit místo, kde budeme o samotě s Bohem a kde nás nic nebude rušit.

Studium Bible

Čtení Bible je pro každého křesťana životně důležité. Skrze studium Bible poznáváme Boha samotného a rosteme ve víře. Dobrým způsobem pro začátek je věnovat několik minut denně přečtení 1 - 2 kapitol. Je dobré však si vyhradit i delší čas pro hlubší studování a zamýšlení se nad Božím slovem.
Studium můžete naplánovat takto:

1. projděte si odkaz – pasáž z Bible

2. stručně shrňte přečtené verše

3. napište si své vlastní zamyšlení k pasáži, kterou jste právě přečetli

4. napište si, jak tento odkaz můžete použít ve svém vlastním životě

5. napište si, jak si představujete dnešní den a jak plánujete strávit jeho čas

Modlitba

Modlitba je jako hovor k Bohu a s Bohem základním náboženským úkonem. Předpokládá víru v osobního Boha: v Boha, který mě vidí a slyší, který mě oslovuje, odpovídá mi a s nímž tudíž mohu rozmlouvat. Tak je tomu u biblického Boha, který se zjevil a oznámil své jméno, aby ho člověk mohl vzývat a oslovovat.

Modlitbou v užším smyslu je jakýkoliv rozhovor s Bohem, včetně chvály a díků, ale i nářku a prosby. Bible považuje modlícího se člověka za samozřejmost. Pro modlitbu užívá mnoha výrazů, vzatých z mezilidské oblasti komunikace: prosit, úpět, ptát se, naříkat, volat, křičet...

Modlitba je tedy výrazem vztahu k Bohu, ať ve formě chvály, díků a meditace, nebo ve formě žádosti, prosby, přání a vyznání vin. Modlitba je zakořeněna v důvěře, že člověk je schopen komunikovat s Bohem - ať individuálně, nebo kolektivně - a že Bůh slyší a odpovídá na lidské volání. V Bibli je Bůh představen jako osobní Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu a který má z tohoto důvodu duchovní spojení s ním. Modlitba přináší člověku jako spojení s Bohem etické a duchovní hodnoty. Modlitba vede člověka k výrazné změně jeho postoje a chování.

Duchovní rodiče své děti chrání a vychovávají. Důležitá je obrana proti svodům (smyslná žádost, láska k penězům, pýcha atd.). Musí nové křesťany ochraňovat před pokušením a připravit je na to, co je čeká, a upozorňovat na to, v čem chybují.

Když učedník nedbá Božích varování a nadále hřeší, musíme ho jako duchovní rodiče napomenout. Tuto odpovědnost máme v církvi jeden k druhému. Ty, za které neseme odpovědnost, musíme napomínat, ale ne trestat. Cílem trestu je vymýtit nějaký zvyk nebo přestupek, zatímco cílem výchovy je obnovit Boží obecenství. Učedníka musíme vychovávat s láskou, má-li vyrůst v pevného věřícího, milujícího duchovní čistotu a snažícího se zbožně žít.

Neopravíme-li  a nepokáráme-li své děti, když jsou ještě malé, přerostou za čas jejich malé nedostatky do obrovitých rozměrů. A totéž platí ve vztahu k duchovním dětem. Za každou neposlušnost  je okamžitě pokárejte. Po letech si ten, kdo byl s láskou kárán, vzpomene s radostí v srdci na léta dospívání, šťasten, že mu Bůh poslal člověka, který ho miloval natolik, že ho neváhal kárat.

Jak s láskou napomínat

  1. Důvod k pokárání musíme vždy hledat v Božím slově. Dbejme, abychom člověka kárali jedině, když se jasně provinil proti Bibli
  2. Buďme prozíraví. Kárejme v pravou chvíli.
  3. Musíme nejdříve sami ve svém srdci zvítězit  nad prohřeškem, který se vyskytl v životě někoho jiného.
  4. Nejsme povoláni k tomu, abychom opravovali na potkání každého kdo hřeší. Nejdříve si musíme získat srdce a důvěru člověka a teprve potom můžeme očekávat, že přijme naše kárání.
  5. Musíme kárat ohleduplně, s rozvahou a bratrskou láskou a projevit soucit a porozumění.
  6. Musíme vždy napomínat v pokoře. Pamatujme si, že i nám se třeba jednou něco takového stalo nebo ještě může stát.
  7. Kárejme člověka v soukromí.
  8. Buďme vytrvalí. Neztrácejme energii a odvahu. Ale když je věc jednou skončena, tak už ji znovu nepřipomínejme.

Důvody pro individuální výchovu učedníků

  1. Kdokoli v církevním sboru může vychovávat učedníka. Stačí, když mu vysvětlí, jakou změnu Bůh v jeho životě způsobil a povede ho krok za krokem cestou, kterou už sám prošel.
  2. Církev jde příkladem v individuální službě křesťanům, když poskytujeme rady lidem ztraceným, nemocným, trpícím ztrátou blízkého člověka a těm, jejichž životní potřeby nejsou naplněné. Stejně logické je, že aby se věnovala i lidem, kteří chtějí ve víře dále dospívat.
  3. Kristova služby spočívala v tom, že své učedníky miloval a položil za ně svůj život. V naší práci s jednotlivci se tedy odráží Kristova odevzdanost, s jakou se věnoval každému ze svých učedníků.
  4. Jen málokdo má dostatek času a energie, aby se mohl aktivně zapojit do života několika lidí najednou, ale každý si může udělat čas na jednoho člověka.
  5. Individuální výchova v sobě může skloubit úzký přátelský vztah i odměřený vztah učitele a žáka.
  6. Metoda individuální výchovy je snadno napodobitelná – druhé můžeme vychovávat tak, jak jsme byli vychováváni sami.
  7. Komunikovaná zvěst je podložená životem a jednáním učitele, který je učedníku stále na očích.
  8. V soukromí individuální výchovy vyjdou spíše najevo vnitřní učedníkovy potřeby
  9. Při individuální výchově bývá vztah učitele a učedníka a výsledky, které výchova přináší, trvalejší

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře