4. Člověk je naplánován, aby sloužil Bohu

30. leden 2009 | 08.05 |

4Člověk je naplánován, aby sloužil Bohu

Člověk byl postaven na tuto zem, aby k něčemu přispěl. Jsme stvořeni tak, aby náš život něco znamenal. Kdykoli nějak sloužíme ostatním, ve skutečnosti sloužíme Bohu a naplňujeme jeden za záměrů, který s námi Bůh má.

Díky spasení nám byla prominuta naše minulost, naše přítomnost dostala význam a naše budoucnost je zajištěna. Spasené srdce je to, které chce sloužit. Jsme-li křesťané, jsme služebníci a kdykoli používáme schopnosti, které nám Bůh dal, ke službě jiným, naplňujeme svá povolání. Rosteme, abychom mohli dávat. Vždyť nejde o  to učit se toho stále víc a víc. Naše poznání nás musí vést k jednání.

Na konci našeho života staneme před Bohem a on bude hodnotit, jak jsme v našem životě sloužili ostatním. Jednoho dne Bůh porovná čas a energii, kterou jsme věnovali sobě, s tím, co jsme investovali do druhých.

Bůh nikdy ničím neplýtvá. Nedal by nám schopnosti, zájmy, obdarování, nadání, osobnost a životní zkušenosti, kdyby je nechtěl užít ke své slávě. Bůh dává každému věřícímu duchovní dary, které má použít pro službu. Tyto dary jsou zvláštní schopnosti, které dal Bůh pouze věřícím, aby jimi sloužili. Duchovní dary nejsou za odměnu a ani není na nás, abychom si je sami nějak vybrali. Protože Bůh má zálibu v různorodosti a chce, aby každý z nás byl jiný, není žádný dar, který by se dostal všem stejně. Na druhé straně není žádný jednotlivec, který by měl všechny dary. Kdybychom měli všechny, nepotřebovali bychom druhé lidi, a to by rušilo jednu z Božích zásad – naučit nás vzájemné lásce a závislosti.

Lidské srdce představuje zdroj všech motivů člověka – co rád dělá a na čem mu nejvíce záleží. Neignorujme to, co nás zajímá. Přemýšlejme o tom, jak naše zájmy využít ke službě. To, že nějaké činnosti vykonáváme rádi, má nějaký důvod. Jak poznáme, že sloužíme Bohu ze srdce? Prvním znamením je nadšení. Děláme-li to, co milujeme, nemusí nás k tomu nikdo motivovat či vyzývat. Nemáme-li u něčeho srdce, snadno se necháme přesvědčit, abychom toho nechali. Druhým rysem služby, kterou děláme ze srdce, je efektivita. Když děláme to, k čemu nás Bůh obdaroval, jde nám to dobře a stále se v tom zlepšujeme. Zaujetí plodí dokonalost. Rozmysleme si, co děláme opravdu rádi – co nám Bůh vložil do srdce – a pak to dělejme k jeho slávě, radosti. Když něco umíme, Bůh chce, abychom to dělali. Na druhou stranu Bůh po nás nikdy nebude chtít, abychom věnovali svůj život úkolu, pro který nemáme obdarování.

Nejlepší způsob, jak objevit své dary a schopnosti, je experimentovat s různými oblastmi služby. Nikdy nepoznáme, v čem jsme dobří, dokud to nezkusíme. Přijměme to, jací jsme a radujme se z toho, protože to určiuje, co je naším úkolem. Pokud můj život nenese ovoce, je jedno, kdo mě chválí. Pokud ovoce nese, je jedno, kdo mě kritizuje. Máme rozvíjet své dary a schopnosti, mít srdce stále zapálená, náš charakter i naše osobnost mají růst a měli bychom sbírat stále více zkušeností, aby naše služba byla efektivnější. Pokud nevyužíváme schopnosti a dovednosti, které nám Bůh dal, přijdeme o ně. Když využíváme schopnosti, které máme, Bůh nám ještě přidá.

Vyviňme úsilí a naučme se vše, co můžeme. Třeba nejsme pro nějaký konkrétní úkol obdarováni – a přece k němu můžeme být povoláni, není-li kolem nás nikdo jiný, kdo by k němu obdarován byl.

Skuteční služebníci si všímají potřeb. Pokud Bůh přivede člověka s nějakou potřebou přímo k nám, dává nám příležitost, abychom rostli ve službě. Mnoho příležitostí ke službě nám totiž unikne, protože nejsme dostatečně citliví a spontánní. Prokazujme všechno dobro, které můžeme, všemi prostředky, všemi způsoby, za všech okolností, všem lidem, a to tak dlouho, jak jen můžeme.

čerpáno z:

        Warren, R.: Proč jsme vůbac tady?, 1. vyd., Praha, Návrat domů, 2004

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře