3. Člověk je naplánován,aby se stal podob. Kristu

30. leden 2009 | 08.03 |

3Člověk je naplánován, aby se stal podobným Kristu

Byli jsme stvořeni, abychom se stali podobni Kristu. Bible říká, že všichni lidé – nejen věřící – v sobě nesou něco z Božího obrazu. Tento obraz v nás je však neúplný, poničený a pokřivený hříchem. Proto poslal Bůh Ježíše, aby obnovil ten obraz, který jsme ztratili. Bůh nechce, abychom se stali bohem. Chce, abychom se stali zbožnými – abychom přijali jeho hodnoty, postoje a charakter.

Nikdy nesmíme, zapomenout, že v životě nejde o nás. Existujeme pro Boží záměry – ne naopak. Bůh nám dává pozemský čas, aby zbudoval a posílil náš charakter pro nebe. Z vlastních sil v sobě nemůžeme Kristův charakter vytvořit. Podoba Kristova v nás nevzniká tím, že se snažíme někoho napodobovat, ale tím, že v nás někdo přebývá. V různých situacích se rozhodujeme udělat správnou věc a pak důvěřujeme Božímu Duchu, že nám k tomu dá svou moc, lásku, víru a moudrost. Protože Boží Duch přebývá v nás, jsou nám tyto věci k dispozici, kdykoli o ně požádáme. Potřebujeme spolupracovat s působením Ducha svatého, který uvolňuje svou moc v tom okamžiku, kdy vykročíme ve víře.

Učiňme krok i ve své slabosti. Udělejme správnou věc, prestože se bojíme a necítíme se na to. To je spolupráce s Duchem svatým, při níž poroste náš charakter. Co se týče spasení, tam úsilí nemá co dělat. Úsilí ale má mnoho společného s naším duchovním růstem. Musíme se rozhodnout, že už nebudeme jednat tak, jak jsme jednali dřív, protože náš charakter je v podstatě součet našich návyků – způsob, jak obvykle jednáme.

Bůh používá své slovo, lidi a okolnosti, aby nás formoval.

Boží slovo nám přináší pravdu, kterou potřebujeme, máme-li růst. Lidé nám poskytují podporu, kterou potřebujeme, máme-li růst. Okolnosti vytvářejí prostředí, v němž máme Kristův charakter praktikovat. Pokud studujeme a aplikujeme Boží slovo, pokud jsme v pravidelném kontaktu s jinými křesťany a pokud se naučíme důvěrovat Bohu za složitých okolností, je zaručeno, že se budeme proměňovat v Kristův charakter. Bůh dává přednost jednání skrze lidi před zázraky, abychom se stali v obecenství na sobě navzájem závislí. Chce, abychom rostli spolu. Nemůžeme být jako Ježíš, pokud nenavazujeme vztahy s jinými lidmi. Pamatujme, že jde především o lásku – lásku k Bohu a lásku k druhým lidem.

Být jako Ježíš je dlouhý, pomalý proces růstu. Duchovní zralost nenastane okamžitě ani automaticky. Je záležitostí postupného vývoje, který bude probíhat po zbytek našeho života. Bohu záleží nejvíc na tom, abychom se chovali zbožně, ať uděláme cokoli. Máloco formuje náš život tolik jako závazky, které na sebe bereme, protože naše závazky nás rozvíjejí, nebo ničí. Také platí, že se stáváme tím, čemu jsme se vydali. Pokud se nevydáme Bohu a nenecháme se jím formovat, budou nás ke svému obrazu formovat jiné síly, například nátlak vrstevníků, rodičů, spolupracovníků a kultury jako takové.

Každá volba má důsledky pro věčnost, proto je třeba, abychom volili moudře. Pokud se vážně rozhodneme pro Kristův charakter, musíme začít jednat novým způsobem. My něco "uvádíme ve skutek" a Bůh v nás něco "působí". To první je naše odpovědnost, to druhé je na Bohu. Duchovní růst je společné úsilí nás a Ducha svatého. Bůh nám dal nový život a my teď máme na něm pracovat "s bázní a chvěním". To znamená, že máme svůj duchovní růst brát vážně.

Pravda nás proměňuje. Duchovní růst je proces, při kterém pravda nahrazuje lži. Duch Boží používá Boží slovo, aby nás učinil podobnými Božímu Synu. Abychom byli jako Ježíš, potřebujeme naplnit své životy Božím slovem. Je důležité Boží slovo přijímat, číst, studovat, učit se jej nazpaměť a rozvažovat o něm. Budeme-li denně číst a studovat Bibli, zůstaneme v dosahu Božího hlasu. Rozdíl mezi pouhým čtením a studiem Bible je dán dvěma faktory: kladeš si nad textem otázky a děláš si osobní poznámky. Žádný jiný návyk nemůže pro proměnu našeho života v podobu Kristovu udělat víc než každodenní uvažování nad Písmem.

Všechno naše biblické studium je bezcenné, pokud je neuvádíme do života. Vždyť Boží požehnání je tam, kde lidé nejen pravdu znají, ale pravdu poslouchají. Osobní aplikaci Božího slova se obvykle vyhýbáme proto, že je to někdy těžké či dokonce bolestivé. Boží slovo totiž odhaluje naše motivy, zjevuje naše chyby, usvědčuje nás z hříchu a vede nás ke změně. Dostali jsme Bibli ne proto, aby se rozšířilo naše poznání, nýbrž proto, aby se změnily naše životy.

Za každým problémem je nějaký Boží záměr. Problémy nás přibližují k Bohu, protože jsou to právě problémy, které nás nutí vzhlížet k Bohu a spoléhat na něj místo na sebe. Nikdy nepoznáme, že nepotřebujeme nic než Boha, dokud Bůh nebude to jediné, co nám zbývá. V těžkých dnech si připomínejme, že Bůh má dobrý plán a ví, co je pro nás nejlepší. Pokud čelíme nějakým problémům, neptejme se: "Proč právě já?" Místo toho se ptejme: "Co chceš, abych se naučil?" Pak důvěřujme Bohu a dál děláme to, co je správné, protože Duchovně porosteme pokaždé, když zvolíme správné jednání, a nikoli hřích.

To, o čem nemůžeme ve svém životě mluvit, už nemáme pod kontrolou. Pýcha nás vede k tomu, abychom své chyby skrývali. Potřebujeme jeden druhého, abychom se mohli svěřovat, vyznávat své hříchy a modlit se za sebe. Počítejme s tím, že jsme zranitelní. Bůh nás varuje, abychom nikdy nebyli namyšlení – to je recept na katastrofu.

čerpáno z:

        Warren, R.: Proč jsme vůbac tady?, 1. vyd., Praha, Návrat domů, 2004

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře