2. Člověk je naplánován pro Boží rodinu

30. leden 2009 | 08.01 |

2Člověk je naplánován pro Boží rodinu

Celá Bible je příběh o tom, jak si Bůh buduje rodinu, která ho bude milovat a ctít a která s ním bude na věky panovat. Protože Bůh je láska, záleží mu na našich vztazích. Bůh byl vždycky v láskyplném vztahu k sobě samému, a proto nebyl nikdy osamělý. Nepotřeboval rodinu – toužil po ní. Proto pojal plán, že nás stvoří, že nás do své rodiny uvede a že s námi bude sdílet vše, co má. To mu dělá velké potěšení.

Když uvěříme v Ježíše Krista, stane se Bůh naším Otcem, my se staneme jeho dětmi, ostatní věřící se stanou našimi bratry a sestrami a církev se stane naší duchovní rodinou. Do Boží rodiny patří všichni věřící v minulosti, v současnosti i v budoucnosti.

Křest je ztotožnění se s Boží rodinou. Křest není rituál, který můžeme, ale nemusíme podstoupit. Nelze ho odkládat. Znamená, že jsme zahrnuti do Boží rodiny. Při křtu veřejně oznamujeme světu: "Nestydíme se za to, že jsem součástí Boží rodiny." Křest nás nedělá členy Boží rodiny – to dělá jedině víra v Krista. Křest dokládá, že jsme členem Boží rodiny. Je viditelnou připomínkou vnitřního rozhodnutí, které jsme učinile ve svém srdci – podobně jako snubní prsten.

V celém životě jde o lásku. To nejdůležitější, čemu se máme na zemi naučit, je milovat – protože Bůh je láska.

Nejvíce se mu podobáme tehdy, když milujeme. Není nijak snadné naučit se nesobecky milovat, proto na to máme celý život. Bůh si přeje, aby jeho rodina byla známa svou láskou. Láska by měla být tou nejvyšší prioritou, hlavním cílem, největší ambicí. Láska není dobrá součást našeho života – je to jeho nejdůležitější součást.

Vztahy musí mít v našem životě naprosto přednostní postavení, protože život bez lásky je ve skutečnosti bezcenný. Zaneprázdněnost je úhlavním nepřítelem vztahů. Mnohdy se totiž stává, že to, co je pro Boha důležité, nahradíme tím, co je pro nás momentálně neléhavé. Matka Tereza řekla: "Nejde tak o to, co děláš, jako o to, kolik lásky do toho vkládáš." V posledních chvílích našeho života si všichni uvědomíme, že v životě jde o vztahy. Je moudré tuto pravdu pochopit raději dříve nežli později. Jedním z měřítek, podle kterých Bůh posuzuje naši duchovní zralost, je kvalita našich vztahů.

Důležitost věcí můžeme poměřit množstvím času, které jsme ochotni do nich investovat. Náš čas je náš život. Proto je čas tím největší darem, který můžeme někomu dát. Podstatou lásky není, co si myslíme o jiných lidech, ani to, co pro ně uděláme. Podstatou je to, co dáme sami ze sebe.

Nejžádanějším darem lásky je soustředěná pozornost. Láska se tolik soustředí na druhého, že v tu chvíli člověk zapomene na sebe. Kdykoli dáváme svůj čas, přinášíme oběť a oběť je podstatou lásky. Můžeme dávat bez lásky, ale nemůžeme milovat bez dávání. Láska znamená, že se pro někoho něčeho vzdáme: toho, co máme rádi, svého pohodlí, cílů, jistoty, peněz, energie nebo času. Nejlepší čas pro lásku je teď, protože nevíme, jak dlouho k tomu budeme mít ještě příležitost.

Jsme povoláni nejen k tomu, abychom něčemu věřili, ale také k tomu, abychom někam patřili. Jsme stvořeni pro obecenství, jsme formováni pro rodinu a nikdo z nás nemůže naplnit Boží záměry sám – bez společenství. Svou životní roli člověk objeví až skrze vztahy s jinými lidmi.  Bůh nám přikazuje, abychom církev milovali stejně, jako ji miluje Ježíš.  Máme-li duchovně růst, potřebujeme něco víc než jen Bibli – potřebujeme jiné věřící.

Církev je Kristovým tělem na této zemi. Jsme povoláni k tomu, abychom si všímali navzájem svých životů. Život nám byl dán, abychom ho sdíleli, a Bůh chce, abychom šli životm společně. Opravdové společenství není povrchní klábosení, ale upřímný rozhovor o tom, kým jsme a co se v našich životech děje. V hlubokém vztahu je sdílení svých zranění, zjevování svých pocitů, vyznávání svých selhání, odkrývání svých pochybností, přiznávání svých obav, uznávání svých slabostí a prosba o pomoc a modlitbu. Skutečné obecenství zakoušíme pouze tehdy, mluvíme-li o svých životech otevřeně. Duchovně rosteme jen za předpokladu, že jsme ochotni riskovat, a nejvíc riskujeme tehdy, když se rozhodneme, že budeme upřímní k sobě i ostatním. Bůh očekává, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom druhým pomohli.

Ve skutečném obecenství zakoušejí lidé soucit. Soucit naplňuje dvě základní lidské potřeby: potřebu, aby mi někdo rozuměl, a potřebu, aby někdo potvrdil, co cítím. Kdykoli chápeme a potvrzujeme pocity druhého, budujeme obecenství. Problémem je, že mnohdy spěcháme, abychom někoho napravili, a nemáme čas, abychom s ním soucítili. Jindy jsme příliš zaměstnáni vlastními zraněními. Sebelítost otupuje náš soucit s druhými.

Nejhlubší a nejintenzivnější úrovní je obecenství v utrpení, kdy vstupujeme do bolesti a zármutku druhého člověka a vzájemně neseme svá břemena. Navzájem se potřebujeme nejvíc v dobách hlubokých krizí, zármutku a pochybností.

Ve skutečném obecenství zakoušejí lidé milost. Bůh říká, že když lidé hřeší, měli bychom jim odpouštět a potěšovat je, aby se v zoufalství nezhroutili. Jsme-li spolu delší čas, tak se nevyhnutelně zraníme, protože jsme nedokonalí, hřísní lidé. Někdy se zraňujeme nechtěně, jindy záměrně, ale ať už je to tak či onak, potřebujeme spoustu milosrdenství a milosti, abychom společenství vytvořili a udreželi. Pamatujme na to, že po nás nikdy Bůh nebude chtít, abychom někomu odpustili víc, než Bůh odpustil nám. Odpustit je třeba okamžitě – bez ohledu na to, zda o odpuštění ten druhý žádá nebo ne.

Budování obecenství vyžaduje pokoru. Boží milost přijímáme, pokud pokorně přijmeme, že ji potřebujeme. Bible říká, že kdykoli jsme pyšní, žijeme ve vzpouře proti Bohu. Pokoru můžeme rozvíjet velmi prakticky: Přiznávat své slabosti, být trpěliví vůči slabostem druhých, nechat se napomenout a nechat vyniknout ty druhé. Pokora neznamená, že si o sobě myslíme méně.

Budování obecenství vyžaduje zdvořilost. Jedním z klíčů ke zdvořilosti je pochopit, proč jsou lidé takoví, jací jsou, Objevením jejich minulosti. Když poznáme, čím vším prošli, lépe jim porozumíme.

Většina konfliktů pochází z nenaplněných potřeb. Některé z těchto potřeb může naplnit jen Bůh. Místo abychom očekávali od Boha, že nás učiní šťastnými, očekáváme to od jiných lidí – a pak se rozhněváme, když nás zklamou. Usmiřování je proto jedna z nejdůležitějších věcí, které se musíme naučit. Vždy dělejme první krok. Nečekejme na druhou stranu. Jděme jako první a navrhnněme usmření. Soustřeďme se na pocity druhého člověka, se kterým se usměřujeme, ne na fakta. Začněme soucitem, nikoli řešením. Nezačínejme tím, že se pokoušíme lidem jejich pocity vymluvit. Naslouchejme jim, nechme je složit ten emociální náklad a neobhajujme se při tom.

Lidem je jedno, co víme, dokud nevědí, že nám nejsou lhostejní. Vyznejme svou vinu na konfliktu. Vyznání je mocný nástroj smíření. Začneme-li ale pokorným přiznáním vlastních chyb, rozptyluje to hněv  toho druhého a odzbrojuje ho to, protože patrně čekal, že se budeme obhajovat. Přijměme odpovědnost za své chyby a poprosme o odpuštění. Zaútočme na problém, ne na člověka. Nemůžeme řešit problém, řešíme-li otázku viny. Za mír vždy zaplatíme nějakou cenu. Někdy nás to stojí naši pýchu nebo soběstřednost.

Jde-li o obecenství, snažme se hledat kompromisy a dávejme přednost tomu, co potřebují druzí. Zdůrazňujme smíření, nikoli vyřešení. Smíření se soustřeďuje na vztahy, vyřešení se soustřeďuje  na problém. Když nám jde o smíření, problém ztrácí na významu a někdy se ukáže, že vlastně o nic nejde. A taky si musíme uvědomit, že Nesmíme soudit nebo pohrdat jinými lidmi, jejichž názory se liší od našich, ale mít pro ně porozumění

čerpáno z:

        Warren, R.: Proč jsme vůbac tady?, 1. vyd., Praha, Návrat domů, 2004

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře