1. Člověk je naplánován k Boží radosti

30. leden 2009 | 07.57 |

S každým člověkem, který přijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele – stal se křesťanem, má Bůh své záměry.

Člověk je naplánován k Boží radosti

Bůh stvořil člověka ke své radosti. Chce, aby se každý ze života radoval a ne aby ho jen trpně snášel. Děláme-li Bohu radost, nazývá se to "uctívání". Uctívání je stejně přirozené jako jídlo a dýchání a pokud Boha neuctíváme, vždycky hledáme náhražku. Jak je možné dělat všechno k Boží slávě a radosti? Tak, že vše děláme, jako bychom to dělali pro samotného Ježíše.

Práce se stává uctíváním, když ji věnujeme Bohu a konáme ji s vědomím jeho přítomnosti. Bohu dělá radost, když jej milujeme, když na něj myslíme, když nasloucháme jeho slovům a vůli, když s ním trávíme čas a když ho posloucháme. Okamžitá poslušnost člověka naučí o Bohu víc než celý život rozprav nad Biblí, protože poslušnost je klíčem k porozumění.

Bůh pro své potěšení obdaroval každého člověka jinak. Tím, že své schopnosti skrýváme, nebo tím, že se snažíme být někým jiným než jsme, Boha neoslavujeme a ani mu neděláme radost. Radost mu můžeme dělat jen tehdy, jsme-li sami sebou. Na to, aby se rodiče radovali ze svých dětí, nemusí být dokonalé, ba ani zralé. Rodiče se radují ze svých děltí v každém stádiu jejich vývoje. A ani Bůh nečeká, až vyzrajeme, aby se z nás radoval. Miluje nás a raduje se z nás v každém období našeho duchovního vývoje.

 

Žijeme-li svůj život pod zorným úhlem věčnosti, přesouvá se náš hlavní zájem z otázky "Jak od svého života dostanu co nejíc slasti?" na otázku "Kolik potěšení má z mého života Bůh?" Toto je změna smýšlení, ke kterému má směřovat život každého věřícího člověka.

Čím více se Bohu vydáme, tím více jsme sami sebou – protože nás stvořil on. Vydanost Bohu se nejlépe prokáže poslušností a důvěrou. Nakonec se totiž každý něčemu nebo někomu vydá. Pokud se nevydáme Bohu, staneme se otrokem lidských mínění, očekávání druhých lidí, peněz, zášti, strachu, vlastní pýchy, žádostivosti, sobectví, ambicí či práci.

To, že můžeme Boha poznávat a milovat, je naší největší výsadou. To, že ho poznáváme a milujeme, je pro Boha největším potěšením. Klíč k přátelství s Bohem nespočívá v tom, že začneme dělat jiné věci, nýbrž v tom, že změníme svůj postoj k tomu, co právě děláme, a začneme to dělat s vědomím Boží přítomnosti. Žít v Boží přítomnosti je umění, návyk, který si můžeme osvojit tím, že vycvičíme svou mysl, aby na Boha pamatovala.

O tom, jak blízko jsme Bohu, rozhodujeme my sami. Na našem přátelství s Bohem musíme pracovat – jako na každém jiném přátelství. Takové přátelství vyžaduje touhu, čas a energii. Chceme-li mít s Bohem hlubší a důvěrnější vztah, musíme se naučit sdílet s ním upřímně své pocity, důvěřovat mu a toužit po přátelství s ním více než po čemkoli jiném. Bůh od tebe neočekává, že budeš dokonalý; trvá však na naprosté upřímnosti. Chceme-li být Božími přáteli, musíme být k Bohu upřímní, musíme sdílet své skutečné pocity, a ne to, co si myslíme, že bychom měli cítit nebo říkat. Musíme se také rozhodnout vážit si toho, čeho si váží Bůh. Tak je tomu mezi přáteli: váží si hodnot, které jsou důležité pro toho druhého.

Naše problémy nejsou Božím trestem – jsou Božím budíkem. Bůh se na nás nezlobí – zlobí se kvůli toho, co se s námi děje, a udělá cokoli, co je potřeba, aby nás přivedl zpátky k sobě.

Křesťané se dnes při uctívání nejčastěji dopouštějí té chyby, že hledají prožitek, místo, aby hledali Boha. Bůh chce, abychom jeho přítomnost vnímali, ale víc mu jde o to, abychom mu důvěřovali, než abychom ho cítili. Přátelství založené na pouhých emocích je opravdu velmi mělké.

Ježíš se všeho vzdal, abychom my mohli všechno  mít. Zemřel, abychom mohli na věky žít. Už to samo stačí, abychom měli důvod neustále děkovat a chválit ho.

čerpáno z:

        Warren, R.: Proč jsme vůbac tady?, 1. vyd., Praha, Návrat domů, 2004

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře