Richard Rohr: Všechno má své místo

28. srpen 2011 | 21.49 |

Všechno má své místo / Everything belongs

Nevíme doopravdy, co to znamená být člověkem, nepoznáme-li Boha. A Boha nepoznáme skutečně jinak než skrze své vlastní zlomené a radující se lidství. V Ježíši nám Bůh říká, že Bůh není jiný než lidství.

Zdá se, že my křesťané uctíváme Ježíšovu cestu, místo, abychom se po ní vydávali.

Nestane-li se modlitba prostou, až toto dočtete, neuspěl jsem.

Nemůžeme dojít k Boží přítomnosti. Už v ní naplno jsme. To, co chybí, je uvědomit si to.

Není nic, čeho bychom měli dosáhnout nebo se naučit. Potřebujeme se však některým věcem odnaučit.

Musíme přijmout fakt, že se účastníme masového kulturního spánku, hypnotického spánku. Všichni jsme náměsíční. Všichni duchovní učitelé to tvrdili.

My lidi nevidíme přirozeně. Potřebujeme, aby nás to někdo naučil.

Není tu řeč o meritokracii (vláda zásluh). I když máme mentalitu "vyznamenání za dosažený výsledek", modlitba nám ukazuje, že jsme ve skutečnosti trestáni jakýmkoli očekáváním zásluh a odměn.

Taková očekávání nás odvádí od skutečně proměňující zkušenosti, zvané milost. Zbožně se obdivujeme úspěchu. Modlitba není především vyslovování slov a promýšlení myšlenek. Je to spíše postoj. Je to spíše způsob života v Přítomnosti. Je to dále způsob života v uvědomování si Přítomnosti, ba v radosti z Přítomnosti.

Boha lze nejsnáze ztratit tím, že se domníváme, že jsme ho už našli.

Musíme být vždy připraveni vidět nově.

Spiritualita se týká vidění nikoli získávání nebo dosahování něčeho.

Jde spíše o vztah než o výsledky nebo požadavky.

Život se žije uvnitř nás a my se učíme říkat tomuto životu ano.

Věci se zdají být ztracené, nejsou-li zřejmé na první pohled- Poklad skrytý v poli (Mt 13,44), kvas skrytý v mouce (Mt 13,33), ztracený peníz (L 15,8) a ztracená ovce (Mt 18,12)

Právě ztracené věci vyžadují, abychom po nich pátrali. Musíme připustit, že to co hledáme není zřejmé.Musíme to chtít vidět a potřebujeme se naučit vidět.

Někteří lidé nejsou pro slovo připraveni (podobenství o zrnu). Když je žák připraven, přijde učitel. Největší část duchovní práce je příprava žáka. Půda i duše potřebují být trochu rozrušeny a uvolněny.

Dokud jsme v příliš velké pohodě, plní názorů, příliš si jisti tím, že máme pravdu, jsme jenom skálou a trním. Kdokoli nám hází zrno, jen maří čas.

Máme-li příliš mnoho slov, máme tendenci si jich nevážit.

Podstata není v tom být poslušný zákonu, ale daleko spíše nalézt smysl zákona. Když Ježíš učí zákonu, činí tak proto, aby se naplnil jeho smysl.

Mysl Začátečníka je postoj touhy, duchovního hladu. Mysl Začátečníka ví, že něco potřebuje. Dnes je těžké zůstat duchovně hladový.

Neměli bychom se odvážit zbavit bolesti dříve, než poznáme, co nás má naučit.

Když hledáme odpovědi, hledáme změnu schématu. Když hledáme otázky, hledáme otevření se proměně. Dobrá energie je všechna v otázkách, málokdy v odpovědích. To, že něco rozhodneme, nás obvykle nepromění. Snažíme se změnit události, abychom se nemuseli měnit sami. Místo toho se musíme učit zůstávat s bolestmi života, bez odpovědí, bez závěrů, a v některých dnech beze smyslu.

Věřící má říci tomu, kdo trpí, že takto to nebude napořád.

Potřebujeme se naučit vzdát se všeho.

Pro lidi, kteří jsou nejposlušnější k přikázáním a církevním nařízením, je velmi často nejtěžší se obrátit. Vyměnili symbol za podstatu. Vyměnili rituál za skutečnost. Vyměnili prostředky za cíl a jsou naočkováni zkušeností reálného. Uctívání prostředků se říká zbožňování.

Poustevna nebo jakékoli dlouhodobé pobývání o samotě často lidem pomůže. Věřící, kteří hledali, říkali, že se musíme v sobě rozdělit, zlomit svoji závislost na světě a žít jinak, než se vrátíme do světa. Pak můžeme být plně ve světě, ale už nikdy jím nebudeme spoutáni.

Znovu a znovu se rodíme.

Proměňuje nás skutečnost, ne myšlenky.

To, co je, je veliký učitel.

Obvyklost je způsob, jak věci vypadají.

Poslední řádek účtu znamená jedinou věc: nákup a prodej! To je ale podivný základ, který nikoho neuspokojí.Křesťanský pohled ne věc je, že svět je chrám, a nákup a prodej v chrámu je ta jediná věc, která přivedla Ježíše k hněvu a násilnému činu. Ničí vnitřní hodnotu a nahrazuje je naprosto falešným viděním: tržní hodnotou.

Soustředění na směnný kurz a tržní hodnotu nás postupně oslepuje ve vztahu k vnitřní hodnotě. Všechno se stává neocenitelným.

Smyslem modlitby a duchovního hledání je uvidět pravdu o skutečnosti. Je věcí náboženství vidět to, co je. Na dně toho, co je, je vždy dobro. Základem je vždy láska.

Velké Skutečno. Ježíš to nazýval Boží království, Budha to nazýval osvícení. Buddhisté i hinduisté mluví o nirváně. Většina z nás to nazývá prostě láska.

Jakým způsobem se díváte na nějakou věc, takovým způsobem se budete dívat na všechno.

Buď vidíme Boží obraz ve všech stvořených věcech, nebo ho nevidíme vůbec.

Jestliže je svět chrám, pak jsou posvátní i naši nepřátelé.

Kontemplativním tajemstvím je naučit se žít v přítomnosti. Přítomnost není tak prázdná, jak by se zdálo nebo jak se obáváme.

Není-li okamžik nikdy naplněn, nejsme ani my nikdy naplněni. Vytváříme umělou plnost a snažíme se jí držet.

Bůh je buď v tomto nyní, nebo není vůbec.

Kalkulující mysl je opakem mysli kontemplativní. První pochází ze systému, druhá z Ducha.

Náboženská forma egocentrismu je chtít vše dělat správně a chtít vše ovládat.

Malá "já" se musí umenšit, aby se pravé "já" mohlo narodit.

Dokud se porovnáváme s jinými a odlišujeme od nich, nemůžeme druhého milovat. Vynášíme soudy. Jakmile vynášíme postoj souzení (větší-menší, podřazený-nadřazený), nemůžeme milovat.

Není to svět svobody, kde kvete láska. Tam kvete ovládání, srovnávání a konkurence - a ty nás činí k lásce slepými.

Nevychutnáváme-li plnost přítomnosti, budeme hrát mocenské hry, abychom zaplnili prázdnotu. Hrajeme-li hru na dominanci, můžeme se chytit do pasti na levé stejně jako na pravé straně.

Žijeme-li v Boží přítomnosti, očekáváme, co od nás skutečnost žádá. Žijeme-li ze svého ega, klademe skutečnosti své požadavky.

Když soutěžím, nemiluji. Nemohu se dostat k tomu, abych miloval, protože hledám nový způsob, jak dominovat. Tento druh myšlení, není tou pravdou, která říká, že Bůh k nám takto nepřichází.

"Nebojte se" je nejčastěji používanou větou v Bibli.

Nežijeme ve svém těla, kdy můžeme vnímat vlastní pocity a věřit svým vlastním zkušenostem. Místo toho prostřednictvím reklam a inzerátů žijeme v představách a dojmech. Za své technologie jsme zaplatili vysokou cenu. Tou cenou je naše duše.

Moje bohatství, ego, inteligence, morální kvality, postavení ve společnosti jsou tím, čím jsou, jenom v kontrastu s osobou vedle mne.

(Mt 12,45) Příliš horlivé reformy mají sklon korumpovat reformátory, kteří jsou neschopni vidět, že sami zůstali nereformováni. Potřebujeme méně reforem a více proměny.

Žít v přítomném okamžiku žádá změnu našeho vnitřního postoje.Jediné, co mohu vrátit Bohu nebo ostatním nebo sám sobě, je to, co skutečně jsem.

Nebýt ničím má slavnou tradici. Když nic nejsme máme velkou možnost přijmout všechno od Boha. Ježíš říká, ať jdeme do komůrky. To je místo, kde přestáváme žít z reakce ostatních lidí na nás. Musíme být ničím, abychom se dokázali otevřít vší skutečnosti a nové skutečnosti.

Váš život se opravdu netýká vás! Překvapuje vás to?

Můj život nevypráví o mně. Jsme součástí mnohem většího tajemství. Neberte tuto svou soukromou záležitost tak vážně. První filozofický a duchovní problém Západu je lež individualismu. Individualismus téměř znemožňuje církev. S tím vlastním já jsme to přehnali. Stalo se ta "naší jedinou hrou", i když už to žádná hra není. Život není mou záležitostí, je záležitostí Boha.

Neznáme-li lásku, nezažíváme-li lásku, zažíváme-li jenom nejistotu a křehkost svého malého já, stáváme se neklidnými.

Pravé "náboženství" je radikální, zasahuje až ke kořenům toho všeho. Posunuje nás za naše "soukromé já", do skutečnosti. Jak Ježíš začíná své kázání na hoře? Nejdříve 8 blahoslavenstvími, která nás zbavují našeho ega. Jsou kontemplativní cestou, jak číst skutečnost. U Matouše (5.) říká, že naše vnitřní postoje a stavy jsou skutečnými zdroji našich problémů.

Co si myslíte a cítíte, je i tím, čím se stanete.

Jakmile jednou poznáme, kým jsme v Bohu, nic menšího nás neuspokojí.

Pro společné dobro nosíme mnoho klobouků. Otázkou je, zda ten klobouk můžeme sundat, když role skončí.

Potřebujeme se dostat zpět k podstatě, bytí.

Snažíme se být předvídatelnými. S lidmi, kteří jsou předvídatelní, se příjemně pracuje.

Vše, co je potřeba, je odevzdání a vděčnost.

Všechno, co můžeme udělat, je přijímat a vzdávat dík.

Není-li to právě nyní a právě zde, neexistuje to. Věci jsou právě takové, jaké jsou bez ohledu na to, zda jim rozumíš.

Životu nesejde na tom, co mám rád a co rád nemám. Setrváváme-li ve světě upřednostňování a výběru, udržujeme se v prostoru srovnávání. Preference se mění. Nemůžeme na nich stavět.

Neptejme se, zda se nám daná skutečnost líbí nebo ne, ale co nás má naučit.

Život je nejlepším učitelem pravé modlitby.

Kdyby byly dveře vnímání očištěny, všechno by bylo vidět takové, jaké to je.

Ptejme se: "Je-li to pravdivé, je to od Ducha Svatého"Musíme objevit, kterou část tajemství máme právě my zrcadlit. Existuje jedinečná pravda, kterou mohou odrážet pouze a jedině naše životy.Všechno, co mohu nabídnout Bohu, je nabídnout mu zpátky to, co Bůh dal mně - ne více a ne méně!

Naším úkolem je vidět správně, kdo jsme, a pak to uskutečnit.Nejodvážnější věc, jakou kdy můžeme udělat, je nést pokorně tajemství naší vlastní skutečnosti. To je největší kříž každého z nás.

Potřebujeme odstranit z cesty naše zabývání se vlastním já, abychom viděli věci, tak jak jsou.

To, co skutečně jsme, je láska.

Svět se pohybuje vpřed poháněn strachem. Proto nás musí nutit, abychom se do jeho hry zapojili. (Jsme ohroženi ztrátou povolání, peněz....)

Zdá se, že nikdo nevěří, že je skutečně svobodný. Nevěříme, že máme osobní odpovědnost, že jsme "schopni" odpovědět nově a svobodně.

Nikde ani stopy po osobní odpovědnosti za to, co dělám nebo čím se stávám.

Zdá se, že pro Ježíše stojí strach a víra jako protiklady. (L 23,22-32)

Někdy považujeme strach za pokoru.

Z největší části pocházejí naše zkoušky a trápení z toho, že nerozumíme sami sobě.

Modlitba není pozorování sebe sama, ale "pád do rukou živého Boha" (Žid 10,31)

Naše vnitřní síla roste, když stárneme.

Musíme znovu objevit dar svobodné vůle. Myslím, že její ztráta leží na dně destrukce naší společnosti.

Jestliže přestane být Boží milost zakoušenou zkušeností, ztrácí se i říše svobody.

Je mnohem snazší být proti nežli pro.

Ježíšův koncept "Božího království" je totálně pozitivní - není založen ne strachu.

Na Západě jsme definovali svobodu jako svobodu výběru mezi možnostmi a preferencemi. To ale není primární svoboda. To je svoboda sekundární, nebo dokonce terciální. Primární svobodou je svoboda být sebou samým, svoboda žít v pravdě bez ohledu na všechny okolnosti.

Sekundární svoboda znamená muset dělat to, co chceš dělat. Náboženská svoboda znamená chtít dělat to, co dělat musíš.

Nevidíme věci takové, jaké jsou, vidíme všechno takové, jací jsme my sami.

Nejdříve musíme najít svobodu milovat. Musíme mít svobodu říci ano, dříve než řekneme ne. Pak můžeme dojít ke klidným a správným soudům o dobru a zlu.

Nemůžeme vyslovit první věc, která nás napadne!

Nemůžeme něco skutečně potlačit, pokud naše vědomá nebo nevědomá mysl neuzná jeho existenci.

Potřebujeme dostat sebe z cesty, dříve než začneme soudit někoho jiného a dříve než můžeme převzít moc, která patří k spravedlivému rozhořčení. Toto je asi podstatný smysl "umírání sobě samému".

Obvykle nejsme schopni ani pochopit více než o jednu úroveň výše, nežli je naše vlastní.s Osoba na třetí úrovni nepochopí, co říká někdo, kdo je na úrovni páté.

Musíme se vždycky pohybovat z jedné úrovně na tu úroveň, které ještě zcela nerozumíme. Každý pohyb vzhůru po žebříčku morálního vývoje se děje v částečné temnotě, ve světle víry. Největší překážkou na cestě k další úrovni vývoje vědomí je naše pohodlí a schopnost vše ovládat na té úrovni, na které se právě nacházíme.

Hudba a umění nás mohou činit citlivějšími pro svět pocitů, nejsou jenom pouhou zábavou. Ani nejsou jenom pro intelektuály, pro bohaté a vzdělané lidi. My všichni potřebujeme umění, hudbu a samotu. Potřebujeme je, aby nás učinily citlivými.

Modlitba a utrpení nás vedou do těchto hloubek citu. Jsou asi dvěma prvotními cestami proměny. Obě nás pojí s utrpením světa a s jeho nespravedlností.

Bůh je dokonale skryt, ale jakmile jsou sejmuty šupiny z našich očí, Bůh se dokonale zjevuje a vy vidíte Boží obraz ve všech hmotných věcech.

BŮH NENÍ KDESI TAM

Hmotnému, fyzickému je možno věřit. Tento svět je Božím úkrytem a Božím zjevením.

Látka je jenom projevem Ducha, skutečné věci jsou Duch, vědomí a vztah sám.

Rosteme daleko více odečítáním než přičítáním.

Pravda se nezískává, pravdě se dovoluje, aby se sama ukázala, jakmile jsou naše překážky odstraněny z cesty a my jsme pokorní a chudí.

Smysl se nevytváří, je objevován. Už existuje. Není tu nic nového pod sluncem.

Náboženství je vždy o lásce. Jediné, co můžeme udělat, je nepřekážet a uhnout z cesty.

To, co miluješ, co upoutává tvoji představivost, ovlivní všechno.

Zamiluj se, vytrvej v lásce a to rozhodne vše.

Musíme věřit takovým způsobem, abychom dali naději a smysl další generaci.

To, co o Bohu víme, je důležité, ale to, co děláme s tím, co o Bohu víme, je ještě důležitější.

Různorodost Boha neohrožuje. Ohrožuje jenom nás.

Můžeme-li se naučit důvěřovat Bohu, pak dalším krokem naší duše je důvěřovat sami sobě.

Můžete důvěřovat v sebe, protože Bůh důvěřuje vám, používá vaši cestu, vaši zkušenost.

Nic není promarněno, všechno je odpuštěno. Nic nebude použito proti vám. Ve skutečnosti Bůh používá i naše hříchy k tomu, aby nás proměnil.

Hřích nebude hanbou lidí, ale slávou. Znamení hříchu bude proměněno v poctu. (Juliána z Norwiche)

Kontemplace nám ukazuje, že uvnitř nás není nic tak špatného, jako je naše nenávist a odmítání sebe.

Všechno má své místo. Bůh používá všechno.

Quid pro quo-něco za něco

Apokatastasis – obnova všeho

Je život jako velká škola lásky? Věřím, že ano. Láska je to, co se učíme, a Boží láska je tak velká, že Bůh ji nakonec přivede až ke každému z nás.

Chceme vytvořit systém, uvnitř kterého můžeme uspět a vyhrát a v němž nemá odpuštění žádnou úlohu.

Odpuštění zjevuje přirozenost Boží i naši. Dvě třetiny Ježíšova učení jsou o odpuštění.

Proměnění se děje skrze slzy.

Lidem dělá radost držet lidi v neodpuštění. Drží je to nahoře a lidi to drží dole.

To, jak se vztahujeme v sexuální oblasti, je pravděpodobně dobrým učitelem a indikátorem toho, jak se vztahujeme k Bohu. Jak se vztahujeme k Bohu, je pravděpodobně dobrým učitelem a indikátorem toho, jak se vztahujeme ke všemu ostatnímu.Mnohdy zanedbáváme to, co je v zákoně důležité: spravedlnost, milosrdenství, a věrnost. (mt 23,23)

Nejsme evidentně příliš doma ve svém těle a Ježíš, aby nám ukázal, že můžeme a musíme věřit své lidské zkušenosti a zkušenosti tohoto světa. Je to náš nutný a dobrý počáteční bod.Ve skutečnosti se po inkarnaci stává hmotný svět vyvoleným místem pro Boží setkávání.

Korupce nejlepších je nejhorší.

Není divu, že Duch je popisován jako "tekoucí voda" a jako "pramen uvnitř nás" (J 4,10-14) nebo na konci Písma jako "řeka života" (Zj 22,1-2). Je to zvláštní, ale tvůj život není "o tobě". Je částí mnohem většího proudu, který se nazývá Bůh.

Řekni svým obavám: "Co mi říkáš o tom, co je skutečné?" "Co se mě snažíš naučit?" Někteří říkají že strach je synonymum pro falešné důkazy, které dělají dojem, že jsou skutečné.

Musíme se ptát, zda je to strach, co nám brání milovat.

Věřit znamená do určité míry přestat sám ovládat.

Nesmíme se řídit svými soudy a strachy.

Starostmi naplněná kalkulativní mysl není schopna vidět Božíma očima.

Nesmíme se zbavovat nejistoty, dokud se nenaučíme, co nás chce naučit.

Neprobouzejme strach v ostatních lidech. Dělejte tak, aby ostatní mohli cítit přijetí z vaší strany.

Je-li ztracen pláč, proměňuje se zřejmě všechen náš smutek v hněv a obviňování.

Jsme něčím více, než jsou naše soukromé životy.

Buddhistické učení říká, že musíme mít tři věci: sezení (zkušenost), učení a společenství. Bez těchto 3 věcí buddhismus neexistuje.

Potřebujeme znát učení, co je skutečné a co skutečné není.

"Soukromá" modlitba není žádnou modlitbou. Jestliže vás učení nevede k oné zkušenosti společenství s ostatními, hroutí se.

Muž, který nedokáže plakat, je barbar.

O Vánocích beru své syny do domovů důchodců. Je to dobrá forma náboženské výchovy. Potřebují se naučit, že je cosi na druhém konci života. Nebudeme věčně mladí. Všichni tam za pár let budeme. Mladík se potřebuje naučit, že není všechno jenom úspěch, dosažení něčeho, stoupání vzhůru.

Bůh nám odpouští, že nejsme tím vším, čím jsme se mysleli, že musíme být, a odpouští nám i to, že jsme nebyli tím, kým nás Bůh chtěl mít. Proto se asi do takového Boha zamilováváme.

Život se stává řešením problémů, zařizováním, stavěním se na stranu vítězů a poražených. Může to být pěkně uzavřený kruh a dokonce nesmyslná existence.

Člověk nemůže dojít k osobní konverzi, aniž by zároveň pracoval na přeměně společnosti.

Problém je v tom, že všichni stále věříme ve špinavý, shnilý systém.

Téměř každá teofanie (Boží zjevení) začíná v Bibli výzvou nebát se. Poddáme-li se strachu, nebudeme nikdy schopni postoupit na další úroveň, strach je však zcela předvídatelný.

V dospělém náboženství se světské stává posvátným. Už neexistují dva světy.

Je jenom jeden svět a to svět nadpřirozený.

Musíme nějak umožnit, aby se rozpustily naše předchozí způsoby prožívání skutečnosti.

To často zahrnuje určitou vnitřní deziluzi.

Abychom dosáhli svého místa odpočinku v "normálnosti", máme snahu se příliš identifikovat s jednou částí svého já. Odmítáme svoji slabost a přeceňujeme svoji sílu. Děláme to všichni. Má to smysl. Proč dělat to, v čem jsme slabí, zvláště v první polovině života, kdy vítězství je tak důležité? Obecně ignorujeme svůj skutečný charakter, abychom se přizpůsobovali tomu co naše společnost nazývá úspěšností.

Mnoho lidí žije z "náplně naší kultury", stávají se těmi, za koho jsou pokládáni, a ne těmi, jakými je Bůh stvořil.

Náš stín je neúspěch. Hledejte, čím opovrhujeme. Tím je bezmocnost. Tou opovrhujeme. Zoufale se bojíme nemít žádnou moc. Bojíme se opuštěnosti, chudoby a nudy. Hrozně se bojíme neúspěchu.

Potřebujeme se podívat na to, co odmítáme a čím opovrhujeme. Podívejte se na to, čemu jste se celý život vyhýbali. Nechceme vypadat neúspěšně.

Biblická víra je vnímána jako vzdávání se vlastních očí a vidění věcí tak, jak je vidí Bůh.

Bůh nás soudí podle naší pravé vnitřní přirozenosti, kterou v sobě v celistvosti uchovává, bezpečnou a vždy zdravou. A tento jeho soud vychází z jeho spravedlnosti, zatímco my soudíme podle vnější, proměnlivé přirozenosti.

Jakmile víte, že jste se dotkli tajemství života, nebojíte se smrti.

Je tu existenciální hrůza z toho ztratit to, co jste nikdy nenalezli.

Jestliže jsme nikdy nežili budeme mít hrůzu ze smrti. Nebudeme mít žádnou jistotu, že toto není konec.Ježíš řekl:" Já jsem život." Přišel nám slíbit, že toto tajemství, zvané život a láska, je věčné, ale my do něj musíme vstoupit.

Jahve, Bůh Izraele, je definován jako ten, který dává život mrtvým a volá k bytí, to co není. (Ř 4,17).

Vše, co děti potřebují pro štěstí a pocit bezpečí je táta a máma.

Ježíš říká: "Milujte a plaťte za to"

Duše se vždy připojuje. Zamilovává se.

Kříž není cena, kterou Ježíš musel zaplatit za to, aby přemluvil Boha, aby nás miloval. Je to prostě to, kam nás láska dovede.

Jestliže milujeme, jestliže necháme bolest světa, aby na nás doléhala, ukřižuje nás to.

Chtěli bychom zůstat stranou v jakési zenové oddělenosti, ale to není křesťanská cesta. Křesťanská cesta je připojit se.

Prací duše je připojení, prací Ducha je často oddělení.

Ježíš byl zcela ponořen ve své židovské tradici. Nezačal nějakou vlastní myšlenkou. To nemůžeme ani my. Nemůžeme nést prorocké charisma, nejsme-li někde zakořenění, zakotvení, někomu odpovědní.

Symbol a metafora jsou jedinou cestou, jak uviděl duchovní a transcendentální.

Boha lze najít ve všech věcech, zvláště a především v bolestných, tragických, hříšných věcech, přesně tam, kde Boha hledat nechceme. Ukřižování Boha-člověka je nejhorší věcí a současně nejlepší v lidské historii.

Dělejte, co je ve vašich silách, aby byl mír a aby se konala spravedlnost, ale nikdy neočekávejte nebo nepožadujte dokonalost na této zemi.Pracujte pro situace, kdo oba vyhrávají. Mějte nedůvěru ke všem dichotomiím, kde jeden vítězí a druhý prohrává.

Bůh volá domů každého a všechno. (Gn 8,16-17, Ef 1,9-10, Ko 1,15-20, Sk 3,21, 1 Tm 2,4, J 3,17)

Žádný problém nemůže být vyřešen stejným vědomím, které ho způsobilo.

Bůh nám dal nové vědomí tím, co nazýváme "modlitba", a zcela neočekávané, možná přímo nežádané vysvětlení tím, co nazýváme "kříž".

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář